Otočila se a šla k němu. Řekla:
"A teď už by bylo načase, abych se ptala já: Co má tohle všechno znamenat? Jestli se náhodou chceš se mnou vyspat, tak uvnitř máme skvělou postel, a jestli se ti nechce jít tak daleko, je tahle rohož taky výtečná. Je měkká, krásná. Sama jsem ji dělala."
"Stenström měl v zásuvce psacího stolu hromadu takových fotografií."
"V kanceláři?"
"Ano. "
"A kdo byl na nich?"
"Jeho děvče."
"Äsa?"
"Ano. "
"To asi není zrovna moc velká podívaná."
"A víš, že je?"
Trochu se na něho zamračila.
"Otázka je, proč to dělal?"
"To snad nehraje roli?"
"Nevím. Nedovedu si to vysvětlit."
"Třeba se na ně chtěl jenom dívat."
"Je samozřejmě daleko rozumnější zajet si tu a tam podívat se rovnou domů."

Kollberg ji zamyšleně pozoroval.

"Takhle mám zůstat už pořád?" "
"Nemusíš."
"Jestli tě to baví, tak můžu. Po několika minutách se prý omdlí.
Mohl bys mě pak něčím přikrýt. Přehozem nebo tak."
"Ne, vstaň."
Pomalu, s lehkostí spustila nohy na zem a přes rameno se na něho podívala.
"Co bys tomu řekla, kdybych tě chtěl takhle fotografovat?"
"Co má znamenat to takhle? Mám být nahá?"
"Ano."
"A stát na rukou?"
"Třeba."
"Vždyť ani nemáš aparát."
"To tedy nemám. Ale o to tu nejde."
"To se ví, že můžeš, jestli chceš. Můžeš si se mnou dělat úplně všechno, co tě napadne. Řekla jsem ti to už před dvěma lety."
Neodpověděl. Stála pořád u zdi.
"A co bys s těmi fotografiemi dělal?"
"To je právě ta otázka."

Otočila se k němu zády.

"Jsi krásná."
"Jak dlouho tu mám takhle stát?"
Obrátila se k němu a dívala se na něho se stejným výrazem jako předtím.
"Ne, lepší je to zepředu."
"Když myslíš."
Otočila se a se stejným výrazem v očích jako předtím ho pozorovala.
"Umíš udělat stojku?"
"Než jsem se s tebou setkala, tak jsem ji uměla. Pak jsem to už nezkoušela. Mám to zkusit?"
"Nemusíš,"
"Já to zkusím."
Šla ke zdi a udělala stojku tak, že nohy opřela o zeď. Podařilo se jí to bez námahy.

Pokračovala ve čtení. Kollberg seděl chvíli zticha, snad deset minut, snad čtvrt hodiny, a nespouštěl z ní oči.
"Co tak koukáš?" řekl. Ještě pořád nevzhlédla od čtení, ale tentokrát se jí do hlasu vkradlo cosi, co v něm předtím nebylo.
Kollberg mlčel. Ještě víc se pohroužila do čtení. Byla o čtrnáct let mladší než on, nedávno jí bylo devětadvacet, a jemu vždycky připadala velice krásná. Nakonec řekl:
"Gun."
Poprvé od chvíle, kdy vstoupil do bytu, se na něho podívala.
Sotva znatelně se usmívala a na okamžik se jí zaleskly oči.
"Co je?"
"Nevstala bys?"
Ohnula horní pravý roh rozečtené stránky, sklapla knihu a položila jí na boční opěradlo. Vstala a zůstala před křeslem stát s rukama volně svěšenýma a s bosýma nohama daleko od sebe. Dívala se mu soustředěně do obličeje.
"To se mi nelíbí," řekl.
"Já?"
"Ne. Dělat v knihách oslí uši."
"To je moje kniha. Koupila jsem si ji za vlastní peníze."
"Svlékni se," řekl.
Zvedla pravou ruku ke krku a pomalu si rozepínala knoflíky, jeden po druhém. Aniž z něho spustila pohled, rozevřela svůj tenký župan a ten spadl za ní na zem.
"Otoč se."

"Ahoj," řekl Kollberg. "Co dělá kurs španělštiny?"
"Samozřejmě že vůbec nic. Je to směšné pomyšlení, že by člověk mohl chodit do nějakého kursu; když má za muže policajta."
Kollberg neodpověděl. Svlékl se a šel do koupelny. Dlouho se holil a sprchoval. Teď by ještě zbývalo; aby nějaký pitomec od sousedů zavolal policii, že někdo ruší v domě noční klid tekoucí vodou, napadlo ho. Pak si natáhl župan, šel do obývacího pokoje a sedl si naproti své ženě. Zamyšleně se na ni zadíval.
"Už jsme se dlouho neviděli," řekla, ale nevzhlédla od čtení.
"Jak pokračujete?"
"Špatně."
"To je nemilé. Já nechápu, jak může někdo jen tak postřílet v autobuse devět lidí a policie si nevymyslí nic chytřejšího než nějaké hloupé razie."
"Já to taky nechápu," řekl Kollberg.
"Je vás tam víc, co nebyli šestatřicet hodin doma?"
"Asi je."

"Když autobus jel přes Djurgärdský most, tak vedle Stenströma pravděpodobně nikdo neseděl," řekl Melander.
"Rönn taky něco zjistil," připojil se Gunvald Larsson.
"A co?"
"To ‚dnrk‘ znamená ‚já ho nepoznal‘. O Jalsonovi ani nemluvě."
Tolik tedy vypátrali od středy patnáctého listopadu.
Venku sněžilo. Padaly veliké, vlhké vločky. Už se setmělo.
Žádný Jalson samozřejmě neexistoval. Alespoň ve Švédsku ne.
Během čtvrtka nevypátrali vůbec nic.
Ve čtvrtek přišel Kollberg domů po jedenácté večer. Bydlel na Palanderově třídě. Jeho žena četla ve světle stojací lampy. Měla na sobě krátký kabátek, byla naboso a seděla v křesle s nohama skrčenýma pod sebou.

Vešel Ek a zamyšleně si hladil stříbrné vlasy. "Co nám neseš?" zeptal se Martin Beck.
"Noviny si stěžují, že nedostaly fotografii toho člověka, jehož totožnost jsme ještě nezjistili."
"Přece sám víš, jak ta fotografie vypadá," řekl Kollberg.
"Vím, ale..."
"Počkej," skočil jim do řeči Melander. "Mohli bychom doplnit popis. Věk pětatřicet až pětačtyřicet, sto sedmdesát centimetrů vysoký, váha šedesát devět, číslo bot čtyřicet dva, hnědé oči, tmavohnědé vlasy. Jizva po operaci slepého střeva. Na prsou a na břiše hnědé chlupy. A na kotníku jizva po zranění staršího data.
Zuby... ne, to ne."
"Rozešlu to," řekl Ek a odešel.
"Fredrik něco zjistil," řekl Kollberg. "Stenström seděl v autobuse už na Djurgärském mostě. Přijel tedy od Djurgärdenu."
"Co tam prokristapána dělal?" řekl Gunvald Larsson.
"Večer! A v takovém počasí! " .
"Já jsem taky něco zjistil," řekl Martin Beck. "Tu ošetřovatelku pravděpodobně vůbec neznal."
"Opravdu ne?" zeptal se pochybovačně Kollberg.
"Ne."

"Aha," řekl Gunvald Larsson. "A dál?"
"Na druhou otázku odpovídá jasně ‚Jalson‘."
"To je fakt," řekl Kollberg. "To jsme slyšeli. Ale co to má znamenat?"
Martin Beck si mnul čelo.
"Jameson," mumlal zamyšleně, "nebo třeba Jakobson."
"Řek Jalson," upozorňoval umíněně Rönn.
"To řek," přisvědčil Kollberg, "jenže tak se nikdo nejmenuje."
"Musíme si to ověřit," řekl Melander. "Takové jméno se může vyskytnout. A mezitím..."
"Mezitím co?"
"Mezitím bychom, myslím, měli předat pásek nějakému expertovi, aby ty zvuky analyzoval. Pokud na to nestačí naši experti, zeptáme se v rozhlase. Tam mají zvukaři veškeré vybavení. Můžou všechny zvuky na pásku rozlišit a vyzkoušet různé rychlosti."
"To je dobrý nápad," řekl Martin Beck.
"Ale nejdřív z toho pásku smaž Ullholma," upozornil Gunvald Larsson. "Jinak se zesměšníme."
Rozhlédl se po místnosti. "Kde je Mänsson?"
"Asi někde zabloudil," odtušil Kollberg. "Měli bychom po něm zahájit pátrání."
Hluboce vzdychl.

Martin Beck vrátil pásek a přehrál jej znovu.
"Kdo na vás střílel?"
"Dnrk."
"Jak vypadal?"
"Jalson."
"Ty otázky sis vymyslel sám?" zeptal se Gunvald Larsson.
"Jo," řekl skromně Rönn.
"Ty jsou teda geniální."
"Byl při vědomí jenom půl minuty," bránil se Rönn. "Pak byl konec."
Martin Beck znova vrátil pásek.
Přehrávali jej znovu a znovu.
"Co to sakra říká?" zabručel Kollberg. Nestačil se dnes oholit a zamyšleně si škrábal strnisko vousů.
Martin Beck se otočil k Rönnovi.
"Co si o tom myslíš ty?"
"Myslím, že otázkám rozuměl a snažil se odpovědět."
"A dál?"
"Že na první otázku odpovídá něco záporného, jako třeba Żjá nevím® nebo Żjá ho nepoznal®, nebo tak něco."
"Tohle všechno jsi vyrozuměl z toho ‚dnrk‘?" užasl Gunvald Larsson.
Rönn zrudl a rozpačitě se zavrtěl.
"Jak jsi k tomu dospěl?" ptal se Martin Beck.
"To je prostě můj dojem."

"Cože?" řekl Kollberg, "Schwerin..."
"Jo," přisvědčil Rönn, "umřel."
"No a?"
"Něco řekl."
"Ale co?"
"To nevím," řekl Rönn a postavil na stůl magnetofon.

* * *

Stáli kolem stolu a naslouchali.
"Kdo na vás střílel?"
"Dnrk."
"Jak vypadal?"
"Jalson."
"To z něho víc nedostaneš?"
"Poslouchejte, dobrý muži! Mluví s vámi policejní asistent Ullholm. Mám k vám několik otázek..."
"Vždyť je mrtev."
"Kristepane," ozval se Gunvald Larsson. "Mně stačí, abych slyšel jeho hlas, a je mi nanic."

"Ano?"
"Nějaký týden nato jsem ji na něm chtěl znova. Bylo to velice trapné."
"To se někdy stane. Ale když jste ho viděl předevčírem, poznal on vás?"
"Ne. Určitě ne."
"Seděl někdo na sedadle hned vedle něho?"
"Ne, bylo prázdné. To si pamatuju zvlášť dobře, protože jsem se s ním chtěl nejdřív pozdravit a sednout si vedle něho. Ale pak mi to bylo trochu trapné."
"Škoda," řekl Melander. "A vystoupil jste tedy na Sergelově náměstí?"
"Ano. Přestupoval jsem tam na podzemní dráhu."
"A když jste vystupoval, seděl Stenström ještě na stejném místě?"
"Myslím, že ano. V každém případě jsem ho neviděl vystupovat.
Seděl jsem ovšem nahoře."
"Můžu vám nabídnout šálek kávy?"
"Děkuju, rád si vezmu," řekl muž.
"Podíval byste se na několik fotografií?" zeptal se Melander.
"Nebude to bohužel žádná příjemná podívaná."
"Chápu, chápu," zamumlal muž.
Když se na fotografie podíval, zbledl a několikrát polkl. Ale kromě Stenströma nepoznal nikoho.
Později přišli Martin Beck, Gunvald Larsson a Rönn, všichni tři téměř zároveň.

"Kde?"
"Když jsem nastupoval na Djurgärdském mostě. Seděl po levé straně na sedadle za řidičem."
Melander zamyšleně kývl hlavou. Rozmístění obětí v autobuse prozatím noviny nevyslídily.
"Jste si tím jist, že to byl on?"
"Ano."
"A podle čeho?"
"Poznal jsem ho. Kdysi jsem pracoval jako noční hlídač..."
"Ano," skočil mu do řeči Melander, "už si vzpomínám. Před několika lety jste jeden čas míval noční služby u vchodu do staré policejní budovy na Agneho ulici, že?"
"Přesně tak," podivil se muž. "Já si na vás nevzpomínám: "
"Viděl jsem vás tam jenom dvakrát," řekl Melander. "A nikdy jsme spolu nemluvili."
"Ale Stenströma si moc dobře pamatuju. On totiž:.." Zaváhal.
"Jen to řekněte," povzbuzoval ho Melander.
"Vypadal hrozně mladě a chodil v džínách a ve sportovní košili, tak jsem si myslel, že to nebude zaměstnanec, a chtěl jsem po něm, aby mi ukázal legitimaci. A..."

"To je zvláštní."
"Co je na tom zvláštního?"
"Že si takovou jednoduchou věc nedokáže zjistit."
"Bože, já se z tebe zblázním! "
Melander si začal cpát dýmku. Ani tentokrát nevzhlédl od svých lejster, když řekl:
"Máš špatnou náladu."
"To jsi uhoď!"
Nemá smysl si to tak brát. Tím se nic nevyřeší."
"Tobě se to mluví, když s tebou nikdy nic nehne."
Melander neodpověděl a hovor ustal.
Navzdory všem tvrzením o opaku byl Veliký Detektiv Veřejnost celé odpoledne v horečné činnosti.
Několik set lidí volalo nebo osobně přišlo oznámit, že onoho večera pravděpodobně jeli zrovna tím autobusem; ve kterém došlo k vraždění.
Všechny údaje se musely zpracovávat, ale tentokrát se kupodivu ukázalo; že to nebyl tak úplně ztracený čas. Jakýsi muž, který v pondělí kolem desáté večer nastoupil do dvoupatrového autobusu na Djurgärdském mostě, byl dokonce ochoten odpřísáhnout, že viděl Stenströma. Sdělil to telefonicky. Přepojili ho tedy k Melanderovi a ten ho hned požádal, aby se dostavil osobně. .
Bylo mu kolem padesátky. Zdálo se, že si je svou věci jist.
"Vy jste viděl kriminálního asistenta Stenströma?"
"Ano. "

"Máte pro mě nějakou práci?"

zeptal se.
"Máme. Ještě jsme nestačili obejít všechny lidi. Třeba tuhle.
Paní Ester Källströmovou. Je to vdova po jedné z obětí."
Po dílovedoucím Johanu Källströmovi?"
"Ano. Karlberská osmdesát devět."
"Kde je Karlberská?"
"Tamhle visí mapa," řekl unaveně Kollberg.
Mänsson položil rozžvýkané párátko do Melanderova popelníku, z náprsní kapsy vytáhl další a bez nadšení si je prohlédl. Chvilku se díval na mapu, pak si natáhl svrchník. Ve dveřích se ještě otočil a podíval se na Kollberga.
"Poslyš."
"Co je?"
"Nevíš, jestli se tu někde prodávají ochucená párátka?"
"To na mou duši nevím."
"To je škoda," řekl smutně Mänsson. Než odešel, dodal ještě na vysvětlenou: "Někde se dostanou, ale já nevím kde. Já se totiž odnaučuju kouřit:"
Když se za ním zavřely dveře, podíval se Kollberg na Melandera a řekl:
"Dnes jsem se s ním setkal všeho všudy podruhé. Poprvé to bylo v Malmö předloni v létě. Tehdy říkal doslova totéž."
"O párátkách?"
"Jo. "

"To je otázka peněz," řekl Melander.
"To vím taky. A změnilo by se tím něco?"
"Ne," řekl Melander. "Jenže tak jednoduché to není."
Vyklepal si dýmku a pokračoval ve čtení nějakých spisů.
"Už jsi s těmi psychology hotov?" zeptal se ho jedovatě Kollberg.
"Ano," odpověděl Melander, aniž zvedl hlavu. "Právě mi to přepisují."
V hlavním štábu pátrání se objevila nová tvář. Dostavila se první třetina slíbených posil, a to v osobě Mänssona z Malmö.
Mänsson byl téměř stejně velký jako Gunvald Larsson, ale vyhlížel daleko pokojněji. Přijel ze Skäne v noci vlastním autem. Ne pro ubohých šestačtyřicet örů kilometrovného, ale protože zcela správně usoudil, že při pátrání bude výhodné mít k dispozici auto s provinčním číslem. Právě se díval z okna a žvýkal párátko.

Byly promarněny spousty drahocenného času.

Ještě ke všemu se hromadná vražda odehrála právě ve chvíli, kdy policie v kioscích a prodejnách kuřiva prováděla dávno naplánovanou razii na pornografickou literaturu.
Jedny noviny kromě toho na čelném místě vlídně poznamenaly, že ve městě vznikla panika, neboť tam řádí šílenec, kterého chytl amok, a hromadně vraždí lidi. A zatímco, stálo tam dále, po něm mizí všechny stopy, prochází se policie po městě, prohlíží si pornografické obrázky a láme si hlavu, jak vykládat mlhavé směrnice ministerstva spravedlnosti o tom, co pohoršuje veřejnou mravnost a co ne.
Když Kollberg kolem čtvrté odpoledne přišel do Kungsholmské ulice, měl ve vlasech a v obočí krystalky ledu, v obličeji napjatý výraz a v podpaží večerníky.
"Kdybychom měli tolik práskačů; co jich mají noviny, tak bychom vůbec nemuseli hnout prstem," řekl.